„Budu v pohodě.“

Takhle lakonicky zněla poslední esemeska od Marťase. Přišlo mi to trochu málo po tom, co jsme spolu prožili. Zvlášť poslední rok byl co se našeho vztahu týče dost intenzivní, hodně jsme toho nakecali, nahádali, napovídali si o ženskejch a o tom, kdo koho zrovna obtáhl (teda to jsem mlel spíš já), lamentovali nad matkama našich dětí (to zas spíš Marťas) a rozebírali fotbal a politiku a taky se občas ožrali (což teda vopravdu jen já, ale Marťas mi nalíval, takže není bez viny).

Bylo toho hodně a najednou to ukončí zpráva o jedenácti písmenkách, na kterou už ani jeden z nás neměl potřebu reagovat. Nějak to nebylo v danej moment vhodný.

Nejsem nějakej přecitlivělej fatalista, vím, že když mu budu chtít cinknout, nejspíš mi telefon zvedne. Ale to, že se sbalil a odjel hledat svý (rodinný?) štěstí kamsi do prdele, myslím jasně vypovídalo o tom, že svůj starej život chce tak trochu nechat za sebou. Nevím, možná to moc analyzuju.

Každopádně ta zpráva byla podtržením konce jedný éry. Konce, po kterým jsem zůstal tak trochu sám, protože Marťas vzal kramle a s Agátou už toho taky asi moc neproblekotáme – Marťasův bar pro nás byl takovým přirozeným gravitačním pólem, středobodem těch našich setkávání, a když teď na jeho dveřích visí jen cedule „Nenávratně zavřeno“ (Marťas si potrpí na tyhle kousavě patetický gesta), zmizí nejspíš i ona.

Sám jsem ale překvapenej, s jakým klidem to nesu. A moc dobře vím, že to není tím, že bych našel vnitřní harmonii, ani tím, že se teď s Lucinou zase vídáme a občas si moc hezky zapícháme. Oba to bereme tak nějak s rezervou… na svatbu to nevypadá, co vám mám nalhávat

Dvě věci mě ale přeci jen v hlavě hřejou: Jednak fakt, že mi Marťas poslal číslo na majitele baráku, ve kterým svůj bar provozoval, a ten se tvářil dost nakloněnej možnosti, že bych tu štafetu po svým zběhlým kumpánovi přebral. Nemám to ještě sichr na sto procent, ale myslím, že je dost velká šance, že se do toho dobrodružství pustím a ten velkej celoživotní sen o vlastním baru, klidně malým, ale útulným, si splním.

A pak mě taky dělá radost, že už každej den nemusím hledat důvod, proč se nezabít. Žiju to… i když holt někdy hůř a jindy malinko líp.

If-You-Failed-Committing-Suicide-567

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s