Marťas nám nechal na dveřích vzkaz a odjel na východ. Doufala jsem, že to je nějakej debilní Danečkův fór, ale je to (už zase) debilní realita. Fakt, že jsem (už zase) přišla o domov, jsem šla zpracovat ke své skříní. Informace o tom, že Marťas a jeho bar končí, byla jako ledová sprcha, a to je krátký stav, ve kterém dovedu dělat těžký rozhodnutí. Podívala jsem se pravdě a zrcadlu do očí a přiznala si, že pod velikost 38/40 už se to nikdy nevrátím a ¾ šatní skříně nandala do ikea tašek. Nebylo to kupodivu smutné, ale úlevné. Pevně jsem se rozhodla, že hned ráno to odnesu na charitu. Není Marťas, nebude kocovina, bude vstávání.

Kocovina nebyla, ale bylo něco jinýho, na což jsem při leteckém dni u šatny nepomyslela. Od narození mám zvýšenou empatii a soucit s ostatními. Zní to hezky a lidsky, ale v míře, kterou to postihlo mně, se jedná spíš o prokletí. Jednou jsem v časopise Pastelka četla článek o holčičce, která má jen jednu ruku, je na hřišti a její maminka je daleko. Ilustraci bezruké dívenky doprovázela otázka Kdo jí teď zaváže tkaničku? Mělo to zřejmě v ostatních bestiích vyvolat trochu zájmu o děti s handicapem a potlačit egoismus. Ve mně to vyvolalo třídenní hysterickej pláč, babičky mi tvrdily, že to je příběh vymyšlený a 4. den na mě rodiče už křičeli tak, že jsem toho teda nechala. A takhle je to se vším.

Pracně se snažím svou empatii odbourat. Moc to nejde. Představila jsem si, že jdu mezi sociální pracovníky a bezdomovce rozdávat své sotva nošené hadry a připadala jsem si jak idiot. Ale jednou už to v těch ikeáckejch taškách bylo a nešlo přes to moc dobře dojít do koupelny. S hrůzou jsem to naložila do auta a vyrazila do armády spásy. Čekala jsem zjeba za to, že to není správně roztříděný. Odsuzující pohledy, že na jednu slečinku je toho nějak moc. Že kosmetiku nechtěj. Že budu čelit tázavým pohledům bezdomovců a že budu blekotat nějaký nesmysly a budu nakonec vážně vypadat jako píča.

Jenže ono to bylo úplně normální, sedělo tam pár bezďáků, paní to ode mě všechno převzala, řekla mi, že moc děkuje, že to je skvělý a mně bylo do breku. Znovu mi děkovala a já si myslela, „prosímvás, neděkujte mi, dyť to je děsný – já bych to vyhodila a vy se ke mně chováte, jak kdybych vás přijela spasit“. Paní pracovnice, taková nefalšovaně hodná teta, to vycítila a hezky se na mě usmála a řekla, že žádná pomoc není moc malá a že nikdo nemůže pomoci všem, ale každý může pomoci někomu. Tzn. i sám sobě. I sám sobě?!?!

Já vím. Blbost, asi to jiné lidi učili od narození, ale mě ta věta vypla nějaký pojistky v mozku. V pomáhání druhým člověk prostě nebude nikdy perfektní, ale může dělat něco. Přece. Furt jsem trochu natahovala, ale cítila, že se ve mně něco mění a povoluje.

Já se nedovedu zabít. Ani tak docela zbláznit. Já jsem strašně zvědavá, jestli ty pojistky perfekcionismu zůstanou alespoň chvílí vypnutý a něco se změní. Jestli se třeba nezačnu mít ráda. Kdy mě přestane bavit Kuba (nebo já jeho). Jestli Dan převezme po Marťasovi náš bar. Jestli Marťase ještě někdy uvidíme. Jestli se někdy dovedu s Michalem jen kamarádit. Jestli Filip požádá Šárku o ruku. Jestli třeba neodejdu do neziskovýho sektoru, nepořídím si psa a přestanou mě bavit cigára. Jestli v první řadě dokážu pomoci sama sobě a hned pak všem ostatním.

Z blbýho filmu, ve kterém se zrovna začalo něco dít, bych taky neodešla. Tohle je úplně stejný. V nejhorším zkusim jít na jinej film. Nebo třeba do divadla.

kvkupd.jpg

 

One thought on “ ŽE JSEM AŽ MOC ZVĚDAVÁ NA TO, JAK TO SE MNOU DOPADNE ”

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s