Než jsem si začala hudbu vybírat zcela a úplně podle sebe, tak to pár let trvalo. Když jsem byla menší, můj hudební výběr podléhal dvěma faktorům, 1) aby mi tu hudbu ukázal dostatečně hezkej kluk, 2) aby ty songy byly dostatečně odporný rodičům.

První, kdo mě zasvětil do hudby doma zapovězené, byl třídní idol Martin Bejček. Jeho kazeta Scooterů, kterou mu speciálně na ŠvP vyrobil starší brácha Jindra Bejček, splňovala všechny výše uvedené podmínky a měla chytlavý beat navíc, takže ranou školní docházku jsem pokoutně přemýšlela „Kolik stojí ta ryba?“ a líbilo se mi to.

Pak jsem začala jezdit na tábory, kde byli lidé s o něco inteligentnějším rozhledem (v rámci možností prepuberty, nechytejte mě za slovo). Hudebním influencerem a DJem zde byl Honza Slavíček. A tak se ke mně dostali Bladhaundi. Textům jsem moc nerozuměla, ale melodie byly fajn a navíc se mi líbil Jimmy Pop – z hudebních časopisů u starších holek na chatce jsem pochopila, že je to rebel, pro kterýho žádná hrana není nepřekročitelná.

Přišel mi dost vtipnej, ale zároveň tak trochu ošklivej, takže bych se mu mohla líbit i já, a dokázala jsem si ho představit jako budoucího manžela. Honza (který byl o dost míň vtipnej, ale byl to pro změnu táborovej idol) mi po táboře dokonce vypálil cédečko.

BG byli pro přechod k vlastnímu hudebnímu rozumu ideální. Já sice rozuměla jen něčemu, ale líbilo se mi zpívat s ostatníma dětma: „We don‘t need no water/let the motherfucker burn/burn motherfucker/burn“.

Pak ke mně přišli Ramones a Totální nasazení takže BHG, svět amerických středoškolských komedií a Jimmyho Popa jako ženicha jsem, jako pozérství (ha, ha, ha) zavrhla a na celý BHG a spol. zapomněla. Až do minulýho pátku v práci.

Byla jsem v kanclu skoro sama, všechny smlouvy odeslaný a seděla jsem tam hlavně proto, aby se neřeklo, spíš než že bych tím společnosti byla co k čemu. Pouštěla jsem si Offspringy, Blink 182, Dog Eat Dog a najednou mi tam Spotify začalo hrát „Dear Chasey Lain, I wrote to explain, I’m your biggest fan…“ a svět se zastavil.

Celou písničku jsem jenom seděla s široce otevřenýma očima, ani nemrkla. Pak jsem si to konečně celý v klidu poslechla. Pak ještě jednou, rozuměla jsem textům, čemu jsem nerozuměla, to jsem si snadno našla (internete, děkuju) a byla překvapená. Ani ne mírou sexu, tu jsem tam zřejmě podvědomě vždy tušila, jenže tehdá mě sex nezajímal, takže co. Ale spíš tím, jak moc byla spousta těch textů doopravdy vtipnejch. Judge me – ale já se fakt musela smát. A smát se, to znamená něco cítit. A něco cítit, to zase znamená naději.

A dokud se budu řehtat textům typu:

I’m white which goes with everything but I can come in any color


And I’m looking for the kind of girl that reminds me of my mother


But it’s hard to find a girl with a viper tattooed on her tushy


And how many girls do you know that can play the harmonica with their pussies?


Like em‘ easy and hot and sweet like a Rice Krispie Treat

Gee, You know what I really want in a girl? Me.

nebo

And when they nail my pimpled ass to the cross 

I’ll tell them I found Jesus that should throw them off 


He goes by the name Jesus and steals hubcaps from cars 
Oh Jesus can I borrow your crowbar? 

To pry these God damn nails out they’re beginning to hurt 


Crucified and all I got was this lousy tee shirt 


„I Can’t Believe It’s Not Butter!“ I’ll sing as I’m flogged 


Yeah that’s what I would do if I were God

Atp., atd., etc., pak asi ještě nenastal můj čas.

-The-Bad-Touch-bloodhound-gang-18578283-800-600.jpg

2 thoughts on “ BLOODHOUND GANG ”

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s