O řízení jsem snila odjakživa. Divoké sny o honičkách s policajty na dálnici jsem měla už na 1. stupni ZŠ a od prvního Rychle a zběsile jsem se viděla ve své životní roli – Agáta – skvělá řidička. Co popírá mýty o neschopných ženách za volantem. Co na sexy benzínce natankuje a flirtuje u toho s řidičem kabrioletu u vedlejšího stojanu. Co rozhodně nebude u parkování dělat scény jako její sestřenice a bude mít v autě vzorný pořádek – chic kelímek od kávy a CD plné skvělých hitů se nepočítá.

Jo. Jojo. Takže: řidičák jsem dělala 3/4 roku, protože můj autoškolák měl jako vyzvánění zvuk policejních houkaček a já, k jeho nesmírnému pobavení, málem dostala infarkt, kdykoliv mu volal kamarád Milan. A taky proto, že řízení vůbec nebylo tak snadný, jako ve filmech. Já myslela, že řidičské schopnosti získám hned jak prvně šáhnu na řadicí páku, ale takhle to jakoby nefunguje. Na tomto místě se omlouvám sestřenici, že jsem kdy koulela očima, když radši parkovala o kilometr dál než aby to musela nasoukat mezi dvě auta za plného provozu.

Můj autoškolák se na to pak vysral a šel taxikařit. Dali mi nového, hodného pána, který měl pro mě slabost a nad mými slabostmi přivíral oči, protože jsem mu přípomínala jeho vnučku. A ono se bez houkání sirén jezdí přece jen o něco líp. Dodal mi patřičný klid a víru, že když to zvládli jiní dementi, proč bych to nezvládla já. A jízdy jsem na druhej pokus nakonec vážně udělala!

A nastal čas sednout do auta a odvézt sestřenici na večírek. Jenže něco jinýho je řídit vedle pána, co vám fandí a vedle sestřenice, která sice řídí asi o půl procenta líp než vy, ale i tahle půlprocentní výhoda jí dává právo výsměchu. Tuhle první jízdu jsem z nějaké setrvačnosti dala. Druhou jízdu jsem dala, protože jsem zapomněla, že na střeše není L. Ale třetí už jsem nedala.

Léta řídil Michal. Jeho vzteklé výlevy nad tím, že to nechci ani vyzkoušet a výhružky, že mě vezmě na parkoviště, mě děsily a já se zatvrdila proti řízení a řidičům a vůbec celému automobilovému průmyslu. Jenže co si budeme povídat – Lítačka je sice levná, ale v autě má člověk své soukromí, prostor na krámy i asociální nálady, kdežto v metru si zrovna moc intimity neužijete. Táta mi navíc nabídnul, že mi přenechá plečku po svý ženě a to už jsem těch přeplněnejch odpoledních tramvají měla zrovna tak akorát.

Našla jsem si proto kondiční jízdy. Se ženou. Jsem vůči vlastnímu pohlaví trochu obezřetná a tahle žena nepůsobila zrovna jako ztělesněná laskavost. Spíš naopak. Nevěřila mi, že mi ten řidičák fakt vůbec dali a navíc si říkala 600 za hodinu, ale rychle se ukázalo proč. Její práce kombinovala řidičský um Karla Lopraise, psychologické metody jak od Radkina Honzáka a selský rozum ženy, která ví, že nejvíc nehod způsobí stres. Za pár hodin mě zbavila mé vnitřní Olgy Hepnarové, odnaučila mě brečet pokaždé, když mi někdo dal přednost, a naučila mě parkovat! Na Žižkově!! I když na mě koukalo 10 chlapů!!! Z auta po maceše jsem si udělala obýváček, je tu bordel, ale útulno a baví mě to tak, až si někdy říkám, jestli bych neměla začít kariéru jako taxikářka.

1r11yc.jpg

Paní Zdeno. Tohle je pro vás. Zachránila jste mi život. Doslova. A nejen mě, ale i jinejm řidičům a chodcům.

2 thoughts on “ KONDIČNÍ JÍZDY ”

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s