Mám rád svůj hood. Se svým jménem koneckonců ani nemůžu jinak – už slovutná kapela Majklův strýček zpívala, že Martin má rád Žižkov. Nejde ale o to konkrétní místo; když jsem byl s Terezou, měl jsem podobně rád Vinohrady, a myslim, že bych si podobným způsobem dokázal oblíbit klidně třeba i Nusle, Smíchov nebo tu blbou Letnou. A vlastně bych nejspíš zvládnul i bydlení v nějakým menším městě. Jde mi totiž o ten pocit, kterej na mě dejchá z ulic obestavěnejch vysokejma barákama, pocit určitýho bezpečí a sounáležitosti s civilizací.

Když jsem se po blahobytným dětství v holešovickým činžáku odstěhoval po dvacítce na sídlák, byl to šok. Důvodů k nenávisti k periférii bylo samozřejmě několik. Jednak samozřejmě jde o samotný umístění; můžete kamarády přesvědčovat jak chcete, že je to k vám jenom “deset minut metrem, deset minut autobusem a pak kousíček pěšky”, stejně všichni vědí, že jméno vaší čtvrti je ekvivalentní slovu Prdelákov, taxíky tam stojí majlant (pokud se tam nebojej zajíždět), v zimě je tam větší kosa a v létě větší vedro.

Věc druhá jsou samozřejmě sousedi: neříkám, že v činžácích se automaticky nachází nějaká lepčejší sorta lidí, ale když už tam s váma náhodou bydlí nějakej ten white trash, díky festovnější konstrukci domu je váš kontakt s ním méně intenzivní. Jó, kdepak králíkárna: tam když se někdo pustil do sexu, tak s nim prcal celej panelák. Zejména teda sousedé Holasovi, ze kterejch jsem párkrát míval špatný sny; ty z prcání volně přecházeli do bitky a zase zpátky a kosti, který při nedělním obědě házeli z okna kuchyně před dům, rozhodně nepatřily existujícím zvířatům.

Ze všeho nejvíc ale nedávám sídliště jako takový. Město má podle mě vypadat jako více či méně pravidelná síť ulic vyplněná blokama baráků. Jasně, sem tam proluka, sem tam náměstí, sem tam parčík, to všechno zvládám; když ale vidím sídliště, což jsou chaoticky rozesetý paneláky po louce, jímá mě úzkost (asi proto mám taky radši kontinuální moravský vesnice než ty samotářský český). Zatímco v běžným městě jsem schopen se orientovat po pár minutách, na sídláku absolutně nevím, která bije, nejsem schopen rozeznávat ulice a dokážu se ztratit během pěti minut.

Takže nechci bejt zbytečně dramatickej, ale jsem si jistej, že kdyby můj bar na sídláku, neměl by teda dlouhý trvání. V tý nekončící depresi bych buď začal znova chlastat, nebo bych si ze zoufalství pořídil do podniku forbes, všechno na něm prohrál a uchlastal se taky.

Paneláky na Praze 4.

Tohle je horší než oxidy síry.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s