Hodně lidí se ve vzpomínkách vrací do dětství s láskou a něhou a jediná negativní emoce je smutek, že už se ta pohádka mládí nikdy nevrátí. No nevim. Já si celý dětství přála jedno jediný. Abych už byla velká.

A za tím si stojím, byť mi má velikost přinesla klinické deprese, kocoviny, rozchody a neplacené přesčasy. Zdá se, že není moc o co stát, ale na rozdíl od základky (i střední), vím, na čem jsem, a je to tak nějak moje – byť to stojí za starou bačkoru.Když to budu chtít změnit, můžu to zkusit, byť si mi to třeba nepovede. Když jsem byla malá, nešlo změnit NIC a sama o sobě jsem nerozhodovala v ničem.

Dětsví pro mě není rozmarné hraní na pískovišti, zábavná dobrodružství na škole v přírodě nebo bezstarostnost léta na chalupě s babičkama (moje babičky byly nejlepší kamarádky, a to i po rozvodu rodičů).

Dětství byla samota, mezi dětmi a mezi dospělými. Do jednoho světa jsem nepatřila věkem, do toho druhého rozumem, kterého jsem měla příliš brzy, příliš mnoho. Jediné, co tu propast mohlo přemostit, byly naprosto mainstreamové hračky, po kterých jsem, přes všechnu tu intelektuální pózu, kterou vám teď vnucuju stejně tak, jako ji moji stvořitelé vnucovali mně, toužila. Bylo jedno, že jsem uměla číst a psát ve třech letech. Že jsem byla na koncertě Buty ve školce, poslouchala Zuzanu Navarovou a skeče Monty Pythonů znala nazpamět ještě před třetí třídou. Mám schovaných 11 dopisů Ježíškovi, ve kterých jsem prosila o Barbie dům. Co bych s ním dělala, když jsem neměla ani jednu bárbínu, to netuším – možná bych přilákala nějaké spolužačky a jejich panenky. Chtěla jsem polly pockety. Chtěla jsem tamagotchi a chtěla jsem kazetu Dády Patrasový.

Chtěla jsem to, protože to bylo barevný a křiklavý a debilní. A protože to měly ostatní děti, které se svým dětstvím neměly žádnej problém. A protože to moji rodiče tak nepochopitelně nesnášeli. A když člověk neměl tamagoči, bárbínu, a vlastnil jen pár usmrkanejch pogů zděděných a notně opotřebovanejch sestřenicí, tak to prostě nebylo ono.

Jenže moji rodče nejsou žádný ořezávátka a ani litry slz je nikdy neobměkčily. Tehdy to zkrátka nevyšlo. Ale dnes už jsem dospělá a NIKDO mi nemůže zabránit, abych usínala u eBaye a objednávala si LEGO, duhovou pružinu, zbrusu nové pogy či plyšového psa Nováka. A nikdy, zdá se, není pozdě na to, si užívat trucování a vzdor rodičům, jejichž jedinou snahou bylo ze mě nevychovat idiota.

Nintendo-Game-Boy-Color-FL.jpg

13. plat ve fyzické podobě.

4 thoughts on “ MÍT PENÍZE NA PÍČOVINY, KTERÝ MI RODIČE V DĚTSTVÍ NEKOUPILI ”

  1. Jako dítě jsem neměla kamarády, nikoho, kdo by byl naladěn na stejnou vlnu, byla jsem pořád sama, děcka nechápala, proč nejsem jako ostatní a dospělí ze mě někdy dělali debila. Teď kamarády mám a debila ze mě nikdo dělat nemusí, anžto to zvládnu sama. Opravdu nemám moc důvodů, proč se vrátit do dětství. Infantilní magor můžu být v klidu i teď a ještě k tomu mi to nikdo nemůže zakázat. A rodiče si můžou leda tak ťukat na čelo zatímco s bandou pobíháme dokola v čelence se zajíčky a růžový košilce a hrajeme si na indiány. 😀

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s