Jako dítě jsem býval na Silvestra u babičky s dědou. Jedna z mejch prvních vzpomínek je připravování chlebíčků: děda malinkým udělátorem vykrajuje sýrové čtyřlístky a já je pokládám na plátky šunky ležící na vece s vlašským salátem. Vlastně se z toho stal rituál, trávili jsme tak spoustu let poslední poslední odpoledne roku. Potravinová fólie tehdy nebyla, mísy s chlebíčky se přikrývaly alobalem. (Ten ale taky moc nebyl.) Následovala tichá procházka tmou k řece (nebouchaly petardy už od půl páté odpoledne, tenkrát ne), návrat a slavnostní sledování Menšíkovejch historek nebo jinejch majstrštyků tehdy ještě československý televize a já žral ty chlebíčky plnou hubou.

Od tý doby jsou pro mě chlebíčky synonymem slavnosti. Někomu stačí k povýšení běžnýho mejdanu na božskou party přítomnost krásný holky, kterou bude celej večer chtít oslovit. Někomu přítomnost krásný holky, kterou bude celej večer chtít oslovit a doma si s představou jí vyhoní. Někdo potřebuje takovejch holek víc, jinýmu nestačí ani kobra koksu a potřebuje aspoň tři a jednoho hroznýše, já jsem poměrně skromnej: chlebíček na hlavu je podle mně dostatečnou zárukou kvality. Jasně, chlebíček sice nezpůsobí, že všechny holky budou hezký jako Lady Diana a chytrá jako Margaret Tchatcherová, ale s božskou chutí vajíčkovýho zázraku v držce vám nebude vadit, ani když tam budou všechny holky vypadat jak železná lady a budou chytrý jako princezna.

Bohužel dnešní doba chlebíčkům moc nepřeje, všude rostou hipsterský bistra plný kišů a slanejch mafínů a já chci zdůraznit, že nejsem žádnej lahůdkovej rasista, i přes konzervativní pohled na svět jsem ochoten konzumovat takový bizáry jako je rukola nebo kozí sýr, ale co si budem vyprávět, chlebíčku à la krab se to rovnat nemůže, ani chutí, ani estetickym zážitkem, ani společenskym přesahem.

Na Žižkově naštěstí ještě ještě existujou zaplivaný lahůdky z roku 1988, jestli se něco neblaze podepisuje na mý rozkydlý tělesnosti, jsou to právě ony, chlebíčky si tam koupím vždycky dva. Jeden hermelínovej a jeden šunkovej, nechám si je zabalit na tácek s sebou, ale rozbalím je hned, jako vyjdu ven, dlabu je při chůzi, nejdřív šunkovej, chuťově míň výraznej, víc hladí, ostřejší hermelíňák sladce štípne. A s každým kousnutím maj na chvíli písně sladší zvuk, listí je zelenější a bez voní jako tehdy a já stojím u řeky, slunce dávno zašlo a moje malý já hází temnejm obrysům labutí kousky rohlíku.

Jen je teda škoda, že chlebíčky furt žeru plnou hubou. A to, co mi v šesti letech vystačilo i na dva skeče z Možná přijde i kouzelník, dneska dám tak na tři čtyři kousnutí.

https://img.cncenter.cz/img/3/full/1178920_.jpg

Dva chlebíčky vedle sebe, to je taková česká varianta symbolu jin a jang.

One thought on “ CHLEBÍČKY ”

  1. Já chlebíčky nesnáším, ale povětšinou proto, že kupovaný nejsou poživatelný a doma se mi s tím patlat nechce. Když jsem ale dělala na Butovicích, v jednom z domů office parku byl takovej malej krámek a v něm přívětivá paní s výbornejma chlebíčkama. I cigára jsem se kolikrát o pauze vzdala, jen abych si tam mohla pro něj doběhnout!

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s