Nemám rád řeči o tom, že český silnice jsou plný totálně nezopodvědnejch cápků nebo dokonce vrahounů rozhodnutejch vyhladit svym vytuněnym bavorákem celý lidský pokolení. Když občas jedu po D1, o můj život usiluje mnohem víc samotná silnice než řidiči na ní. Navíc řeči o tom, že silnice jsou to nejnebezpečnější místo pod sluncem, vedou většinou lidi, který maj strach primárně z vlastního řízení auta – a já radši potkám na dálnici člověka, co kolem mě prosviští dvoustovkou a zmizí v dáli, než mantáka, co předjíždí kamióny stodesítkou a mrmlá, že se mu za prdelí hromadí dodávky.

V jednom se ale řidiči neliší, ať jezděj po dálnici sto nebo dvě stě. Usednutí za volant naprostý většině lidí nějakym způsobem znemožňuje dělat dobrý skutky, takový ty drobnosti, který člověku nic nepřinesou, ale toho druhýho potěšej. Připadá mi, že i když někdo v normálním životě převádí babičky přes silnici, dělí se o chlebíčky s bezďákama a vizáž by pochválil i Jiřině Bohdalový, usednutím za volant tuhle schopnost ztrácí. Pustit někoho z vedlejší? Naser si, mám přednost, a stůj si tam třeba do alelujá.

Máma teď byla nějakou dobu v Motole, takže jsem za ní párkrát zajel károu: kdo zná křižovatku Röntgenovy a Kukulovy, ví, jaký to je vyjíždět z tý první do druhý, kdo nezná, tak si prostě představí rušnou hlavní silnici, do níž ústí vedlejší, která je poměrně značně do kopce. Byly dny, kdy jsem tam strávil třeba tři minuty čekáním; jasně, nikdo neporušil žádný pravidlo silničního provozu, nikdo neudělal nic špatně, nikomu nemůžu nic vyčítat. Ale stejně: kdyby vedle mě seděl Adonai a viděl všechny ty lidi, co mě mohli probliknout dálkovejma a trochu zpomalit (a místo toho na to šlápli, jen abych neměl šanci se dostat před ně), těžko bych ho přesvědčoval, že v Praze je deset spravedlivejch.

Nejhorší je, že ke změně charakteru popsaný ve druhým odstavci dochází i u mě. Stačí, abych byl v lehounkym stresu a usazením do Faradayovy klece vytvářený automobilem se pro mě běžný členové lidský smečky tam venku mění v čuráky, zmrdy a kretény, který přece nebudu nikam pouštět. Snažim se na tom pracovat a neni to jednoduchý, to je třeba říct. O to víc si vážím toho, když potkám hodnýho řidiče, kterej mě pustí z vedlejší, abych nemusel půl dne čekat, nebo vykoná jinou drobnou laskavost, radostně mu zablikám směrovkama a mám aspoň na chvilku lepší den. Jasně, nepřestanu si kvůli tomu myslet, že s lidstvo během pár desítek let bude ámen, ať už bude důvodem kobercovej nálet atomovkama, vyčerpání světovejch zásob ropy nebo roztátý ledovce, co zaplavěj celou pevninu. Mám ale aspoň na chvilku pocit, že mezi těma sedmi a půl miliaradama spoluobčanů je pár jedinců, kteří si takovej konec nezasloužej.

Kdo pustí auto, je srab, kdo pustí autobus, je srab nejsrabáčtější.

One thought on “ KDYŽ POTKÁM HODNÝHO ŘIDIČE ”

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s