Jsou tři soutěžní disciplíny, ve kterejch jsem neporazitelnej: V Země, město, zvíře, hudební kapela, v Dostihy a sázky a ve vytrvalostním mrdání. Pravidelně ale zápolim jen v těch Dostizích, jinde není dost podobně naladěnejch protihráčů.

Což ale vůbec nevadí, protože Dostihy a sázky jsou myslím jediná věc na světě, která vám bude spolehlivě připadat furt stejně cool v šesti, dvaceti, padesáti i den před funusem. Vždycky to bude dokonale promyšlená pecka, kterou ani sebelepší simulátor pěstování mrkve na mobilu nemůže trumfnout.

Můj vztah k týhle gamese games, k tomuhle svatýmu Otci deskovejch her, je napříč dekádama konstantní. Mění se leda to, jak přistupuju k jednotlivejm stájím. V dětství jsem nejvíc obdivoval růžovou eskadru Grifel – Mohyla – Metál. Zlí jazykové (=můj závistivej bratr) sice tvrdili, že to je tou barvou a moji nevyjasněnou sexuální orientací, já ale moc dobře věděl, že u těchhle sexy zabijáků rozhoduje sympatická souhra polohy na hracím pánu, ceny, výkonu a toho, že maj nadstandardní schopnost plundrovat peněženky soupeřů.

Jak jsem pak dospíval a nabíral zkušenosti, najednou si mě získávaly i ostatní stáje. Japan, Neklan a hbitý Portlancl schopností zákeřně udeřit na protivníka, kterej bivakoval v Distanci. Spolehliví Lukava, Melák a Kostrava kvůli tomu, že takhle rozhozenýho nebožáka zvládli dorazit.

Imponujou mi ale i Genius s Tarou jako žlutá legie zkázy, kterou když vypustíte, musí se váš soupeř zahanbeně schovat ve Stájích a modlit se, aby je ze zálohy nenakopal Furioso. A když se vymaní ze sevření, Shagga s Dahomanem a tím třetím drahým zeleným flekatým zmrdem ho kopyty umlátí tak, že i nejbližší Finance se zdaj být dál než Velká liverpoolská.

Ze všech nejradši jsem měl ale samozřejmě poslední políčko ve hře kůň Napoli. S ušlechtilým Narciusem tahle dvojka běloušů umí vytvořit tak impozantní pár, že v jejich světle i Gandalfův Stínovlas připomíná leda tu třetí ztracenou herku od Gavory s Fantomem. Ne že by se soupeři ruinovali s jinejma koněma hůř, ale když sázíte desetitisíce s vědomím, že vám v maštali co chvíli zaržá Napoli (dostaneš 8 000, pokud projdeš Startem tam i zpátky!), je to přeci jen pro ego trochu lepší pocit, než když se opíráte jen o kulhavýho Korana a po nějaký laciný kurvě pojmenovanou Lady Anne. Dostihy a sázky sice vždycky jsou a budou o sázení, chytře zvolený kostce, počítání pravděpodobnosti a o nekompromisním risku při sázení, ale vlastnictví statnejch koní s čistým rodokmenem, ta úcta k poctivýmu koňáckýmu řemeslu, prostě prožitek prohlubuje.

I díky tomu se mi, myslím, tak daří. Ne proto, že bych si líp uměl vybrat v balíčku Náhody Zpět na nejbližší políčko Finance a tam nejhůř Zaplať za každý dostih 500. Je to spíš o tom, že jsem v týhle oblasti nejlepší sázkař (určitě lepší než ta prezidentská hysterka Horáček), a přitom mám ty koníky doopravdy rád. Výsledky pak přicházej samy.

Může se vám to zdát směšný, ale pro mě jsou tyhle vítězný herní dýchánky vlastně docela důležitý. Protože když pak propadnu trudomyslnosti a přemýšlim, jestli by nebylo vhodný tu nekončící sérii proher a průserů ve většině ostatních životních oblastí ukončit jednou provždy, dojde mi, že jako neoficiální nejlepší hráč Dostihů a sázek v centru Prahy prostě nemůžu. Že bych se zachoval ke světu podobně nezodpovědně, jako kdyby si mašli hodil Messi, Schumacher nebo svýho času ta machna Fibingerová.

dostihy01

A tady ke stažení DIY verze pro socky 🙂

One thought on “ ŽE NIKDY NEPROHRAJU DOSTIHY A SÁZKY ”

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s