Dvaadevadesátej byl, co se vývoje moderní populární hudby týká, docela vostrej. Vyšel třeba debut Rejčů, Angel Dust nebo Dirty od Sonic Youth – což jsem ale docenil až zpětně, v tom roce jsem o tom neměl páru. Internety totiž nebyly a rádio jsem neposlouchal. Koncem léta dvaadevadesát jsem ale chodil po Českejch Budějovicích a za peníze vydělaný sběrem borůvek, který jsem roky dřív utrácel za lega nebo kazety na hry do komodoru 64 (jsem xeniál, vy volové, a nestydim se za to), jsem si v tamních music shopech kupoval zlevněný elpé platně po bůru kus.

Mezi nima byl i pověstnej černej debut Visáčů. Musim podotknout, že na rozdíl od spousty lidí si nemyslim, že je to nejlepší deska týhle kapely (za jejich opus magnum považuju monumentální zelený cédo) – stejně to ale byla láska na první poslech, která vytrvává už pětadvacet let.

Nikdy jsem nebyl příznivcem slepýho naplňování hudebních žánrovejch pravidel, protože ty žánry vznikaly někde úplně jinde a byly více méně logickym vyústěním tamní situace. Visáčskej nadhled, se kterým se pustili do punk-rocku, okořenili ho spávným množství tradiční vesnický metly a celý to předváděli s vyceněnym šklebem, aby nebylo jasný, nakolik je to vlastně míněný vážně, vytvořily naprosto dokonalý mix pro tu smějící se bestii ve mně.

Těžko říct, zač tuhle kapelu adorovat dřív. Jestli za nesmrtelný hity, který už dávno pronikly do kotlíkářskejch zpěvníků, nebo za výše zmiňovanýho visáčskýho seržanta Pepře jménem Jako vždycky, nebo za nonšalanci, se kterou třiadvacet let po založení (tzn. v době, kdy je naprostá většina kapel buď mrtvá, nebo alespoň dávno za zenitem) přišli se Známkou punku, největším hitem, kterej z nich definitivně udělal všeobecně známej mem.

Kromě toho tahle parta hraje i po třiatřiceti letech v zakládající sestavě (což je de facto pět krát čtyři lomeno dvěma třiatřicetiletejch manželství!), novejma cédama neplejtvá, ovšem když jednou za čas něco vysmahne, je z toho námrd jako svině, kterym spolehlivě natrhnou prdel všem těm stvůrám typu Rybiček 48 nebo Zakázanýho Ovoce, který člověk vidí častějc v Top Staru vedle Veroniky Kopřivový než před pogujícím kotlem.

Chápu, že při mejdanech v baru tyhle veterány nemůžu prosazovat moc; Známka punku zabírá spolehlivě, ale další věci už radši nepouštim, mladý lidi dneska hovno věděj, co je dobrý. Občas ale, když je mi z mýho života hodně mizerně, vypakuju hosty ven a za spuštěnou roletou si pustim Odpusť. A je mi aspoň na chvíli líp, i když ta písnička vlastně žádnou naději na odpuštění nedává.

https://i1.wp.com/www.ireport.cz/files/clanky/Visaci_zamek/Visaci_Zamek__punkove_kralovstvi.jpg

Punk Rál.

2 thoughts on “ VISÁČI ”

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s