Konec radostnýho komunismu a začátku ještě radostnějšího kapitalismu způsobily, že se na trhu objevily tři novinky důležitý pro muže mýho věku: sprostý časáky, zábavní pyrotechnika a kurzový sázení. Ofiko se samozřejmě smělo sázet až od osmnácti a nám bylo třináct, ale když byla za přepážkou Fortuny příliš bdělá strážkyně kasy, vsadil nám ochotnej spoluobčan. Parta sígrů, co si kupovala v pondělí Sport, zvládla základy datový žurnalistiky dřív, než to bylo cool: velmi brzy jsme si všimli statistický nesrovnalosti, kdy v druhý italský lize bylo v každym kole víc remíz než ve třech nejlepších prvních ligách Evropy dohromady. (Čimž chci říct: Já bych toho hochštaplera Horáčka klidně volil, mám jeho prachy.)

Další pokusy v sázení na sport už tak úspěšný nebyly, proto jsem se soustředil na věc, která je lepší než sázky, který s určitou pravděpodobností vyhrajete: sázky, který vyhrajete určitě. Ty se ovšem vcelku logicky nenacházej v nabídce sázkovejch kanceláří, ale uzavíraj se v hospodě s ožralýma lidma. Samozřejmě, éra mobilního internetu množství sázek typu “Kdo dával gól v poslední minutě zápasu s Laziem, díky kterýmu Sparta postoupila do osmifinále Ligy Mistrů” výrazně snižuje; než se dva stihnou chytnout, jestli to byl Sión, nebo Poborák, nějakej přičinlivej nudař informaci vygooglí.

Občas ale i dneska dojde k zásadnímu rozporu dvou lidskejch bytostí ohledně pohledu na objektivní data a zazní zásadní otázka “vo co?” – a já v takovejch situacích figuruju docela často. Vlastně si říkám, jestli náhodou neporušuju nějaký nepsaný pravidla sázky. Nemá být její kouzlo právě v tom, že ji uzavírají dva lidi, co si nejsou jistý? Já ale informace dělim na tři kategorie: věci, o kterejch netušim ani hovno, věci, u kterejch mám neurčitej pocit, že jsem je někdy slyšel, a věci, který vim. Věci, u kterejch jsem si prostě jistej. A vcelku logicky se sázim jenom o věci z tý třetí kategorie.

Díky výše proklínanýmu, teď velebenýmu internetu je zjištění, kdo má pravdu, otázkou okamžiku: hned pak se můžu opájet krátkodobou gloriolou chodící encyklopedie. Jasně, víme všichni, že údaje typu datum korunovace Karla IV., délka Nilu nebo jména Dvořákovejch symfonií v takovém tom praktickém životě nepoužiju nikdy. Nejkrásnější věci jsou ale přece vždycky ty nepraktické! Jasně, dobrá dlouhodobá paměť ze mě nedělá lepšího člověka; horšího ale snad taky ne.

Problémem bohužel zůstává, že k hospodskejm sázkám patří i hospodský výhry a já už zmiňoval, že jsem dal lihu vale; když jsem dřív říkal “vo pivo”, “vo panáka” nebo “vo flašku”, bylo to aplaudováno vždycky nadšeně a silně. Když dneska řeknu “vo tatranku” nebo “vo malinovku”, takovej zvuk to bohužel rozhodně nemá.

https://i0.wp.com/aussiememes.com.au/media/created/Oh-yeah-Well.jpg

Je náročné mít vždycky pravdu, ale žít se s tím dá.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s