Mám rád karetní hry. V jednu dobu jsem propadl lízanýmu mariáši, užívám si pršíčko – zvlášť, když se hraje o valuty – a při stavění záchodu se cítím blaženě jak… no, jak na hajzlu. Ještě o level víc si ale zvládám vychutnat karetní dýchánky, v nichž se nespolíhá jen na lupeny, ale může se různě blafovat, mystifikovat a balamutit.

Zkrátka, ojebávání kámošů s kartěnkou v ruce bylo odnepaměti mým koníčkem. Nejde přitom o prachy, ani o samotnej adrenalin ze hry, napětí a dobrodružství – to si dokážu kompenzovat jinak. Baví mě spíš ten sociální aspekt, kdy se s jinejma, obvykle dost blízkejma osobama vzájemně vobíráte, fuckujete a šulíte, a pokud nejste zrovna kolenovrt na prachy, můžete se u toho královsky bavit. Chápu, že zním trochu jako ty prolhaný vocasové, co tvrděj, že Výměnu manželek sledujou každej tejden jen ze sociologickýho hlediska a ne proto, že by byli zasraný voyeuři, ale já na rozdíl od nich nekecám – prim pro mě hraje to sociálno, tj. ochcávání bližních svých a jejich pláč.

Kent je v tomhle hra přímo ideální. Pro neznalé troška z pravidel: Hraje se ve dvojicích proti sobě s klasickým balíčkem 32 mariášovejch karet. Každá dvojice si zvolí heslo a úkolem karbaníka je nasbírat co nejrychleji 4 stejný karty, a potom dát spoluhráči předem domluvený znamení – třeba mrknutím oka, mávnutím, dotykem nohou nebo pro mě za mě zazpíváním čtvrtý věty z Ódy na radost. No a když to kumpán zmerčí rychleji než soupeř a zařve nahlas slovo „kent“, zrodí se triumf (když navíc to kvarteto nasbíraj oba zaráz a jeden z nich zařve „doublekent“, je z toho takový malý karetní Nagano).

Krom momentu ojebávání protivníků, mezi kterejma konečně nechyběj ani holky, je tu tedy výsostně podporována hravost a vynalézavost. Jasně, co se týče samotnýho karetního mistrovství, nejde o kdovíjakou challenge – prostě jen čekáte na čtyři stejný karty v ruce. Kanasta i poker jsou proti tomu atomová věda, protože v kentu žádný složitý fígle nejsou, jde spíš o rychlost, pohotovost a trochu počítání. Stěžejní je až fáze signalizace, respektive odhalování a rozkrývání podlých domluv u soupeřů.

Což ve výsledku znamená nejen to, že můžete protivníkům/protivnicím, beztrestně zírat na kozy, rty a prdele a v rámci herního zápalu analyzovat každej jejich pohyb, ale smíte je i sami mást. A nezřídka dovíst do trapný situace, kdy budou bytostně přesvědčení o tom, že tím usilovným drbáním se na koulích prostě jen informujete svýho spoluhráče o kentovi. Jak říkám, sladce rozverná hra.

Samozřejmě to má i svoje úskalí a stinný stránky. Zvlášť pokud hrajete v týmu třeba s Marťasem, což je jinak hodně bystrej klučina, co mě třeba u vočka klidně obere o dva litry za večer, ale během kenta se nechává na můj vkus až příliš často unýst hrou – sledovat ho, jak napjatě zírá na balík karet a čeká, až mu přiletí ta osmička, co ji jako poslední potřebuje, zatímco já mu s kentem v ruce marně signalizuju, že má tu bitvu už ukončit, to pochopitelně je velkej očistec. Na druhou stranu, pokud je mým aktuálně největším životním trápením to, že si musím místo lehkýho tření pravýho ušního lalůčku narvat do ucha celou hnátu až po loket, aby můj spoluhráč zvládl pochopit, že má zařvat Kent, pak jsem asi celkem šťastnej člověk.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s