Od chvíle, co Pohlreich převzal štafetovej kolík gastrorevoluce od inženýra Králíka a zvedl úroveň českýho pohostinství, se člověk prakticky ve všech lokálech nadlábne mnohem líp než třeba před deseti lety. I v baru u Marťase. Já přitom Marťase pamatuju, jak zamlada zvládl žrát celej tejden jen smažáky, májku a zlevněnej poličan. Teď ale ve svým lokále najednou servíruje naložený blaťácký zlato první jakosti a dbá na to, aby jeho klobásky měly alespoň 80% poctivýho masíčka (takže od Babiše kupodivu nebere). Pokrok holt nezastavíš.

Jestli se ovšem ani Pohlreichovi nepovedlo něco zásadně zlepšit, je to lidskej faktor. Samozřejmě že servis si leckterá nóbl restaurace zvládla vycepovat tak, že kdybyste ty podfinancovaný pikolíky vzbudili o půlnoci, precizně vám vysvětlej, proč je dobrý servírovat králičí paštiku zrovna na vyprážaném oušku. V drtivý většině náleven se toho ale moc nezměnilo – v podstatě platí totéž, co u běžný populace, tj. že na tu třetinu normálních lidí připadá třetina polokokotů a třetina tak ryzích čuráků, že když by dorazili na plac libovolnýho péčka, byl by tam Rosenbergův dick rázem úplně nadbytečnej.

Brblaj. Vrčej. Jsou protivný jak stará těsně před krámama. Ochota na nule. O to víc mě potěší, když na prosbu, jestli si můžeme srazit stoly, nebo že bysme potřebovali o dvě židle navíc, anebo kam máme zaparkovat ten kočárek, zareaguje daná osoba jinak, než že mě pošle do prdele.

Beru to jako takovej ten lakmusovej papírek zmrdství danýho pingla nebo servírky. Oni občas mávnou rukou, ať si děláme, co chceme, hlavně když na hajzlu nebudeme šňupat a šukat. Jindy to schválí, ale se zjevnou prudou v ksichtu. Logicky jsem pak zatraceně happy, když je ňákej šéfík vyloženě vochotnej, vzdá se svýho přirozenýho komfortu a pomůže zabydlet se přehnaně početný skupince hostů v adekvátním pohodlíčku. Není to, bohužel, samozřejmost.

Když jsem teďka v tejdnu zažil v jedný pizzerii, jak kvůli nám týpek začal přenášet stolky na zahrádce, abysme si mohli sednout dohromady a žvatlat o Hře o trůny a Kazmovi, úplně mi srdíčko poskočilo. Když jsem sledoval jeho ladný pohyby, jak skládá ten nábytek dohromady, posouvá židličky a přelešťuje příbory, pojal jsem podezření, že tohle je ten pravej chlápek do nepohody – a že kdybych nebyl stoprocentní nebuzna, jak říká Kikina, ukecal bych ho, ať jdeme bydlet spolu. Páč zrovna u týhle činnosti poznáš dobrotu lidský duše líp i než u hlubokýho hrdla.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s