Nemám rád zubaře. Nemám teda rád spoustu lidí, namátkou třeba myslivce, revizory nebo fotbalový gaučáky, ale zubaři jsou myslím naprostej top. U revizorů chápu, že někdo nemá do čeho píchnout, s IQ osmdesát se v nadnárodní korporaci neuchytí, takže z nedostatku lepších možností jde buzerovat lidi do emhádéčka. Ale zubaři? Pardon, to jsou lidi, co šest let na uviverzitě dřou jako kůň, aby na konci dostali státem posvěcenej papír, že můžou ostatním působit bolest.

Pamatuju se, že mě máti jako malýho strašívala historkama o červících, co mi sežerou zuby, když si je nebudu čistit. Buď jsem jí je nevěřil, nebo na ně sral, takže když jsme šli v první třídě na zubní, vrtala mi sadistická doktorka osm kazů. S takovou vzpomínkou si pozitivní vztah k zubařům prostě nevytvoříte.

Zkušenost první třídy byla samozřejmě natolik silná, že jsem se ústní hygieně začal věnovat důkladněji, takže osm kazů jsem už nikdy nezopakoval, ale svoje jsem si stejně zažil. Trhání osmiček, vyškubávání nervu, váček na zubu, zkrátka dostatečný množství labůža, který způsobilo, že když ucejtim pach zubařský ordinace a uslyšim svistot vrtačky, začne se mi navalovat víc, než kdyby mi v italský restauraci naservírovali pizzu s hovnem.

Samozřejmě uznávám, že péče o zuby za těch skoro čtyřicet let mýho života poměrně vyspěla. Existujou třeba injekce, co člověka zbaví bolesti v křesle; furt ale zůstává ta značně nekomfortní pozice, kdy máte v pololeže vyvrácený panty jak had, co zrovna žere slona, a drobná slovenská doktorka s rovnátky vás bezelstně vyzve, aby ste tu papulu otvorili eště viac.

Samozřejmě trochu pomáhaj meditační techniky; jednu dobu se mi dařilo děs ze zubaře překonávat pomocí zavřenejch očí a autosugesce, že procházím rozkvetlou zahradou. Nebyl jsem v tom stoprocentní, většinou mi spíš vycházela představa, že procházim postapokalyptickou krajinou a zvolna hynu na nemoc z ozáření, ale furt to bylo lepší než realita, v níž mi felčar rozrejpával zubovinu vostrym háčkem. S procházkama v Zóně jsem skončil, když jsem si uvědomil, že odsávačka slin vydává v podstatě stejnej zvuk jako zažehnutá letlampa; od tý doby oči radši nezavírám.

Jsem už dost starej na to, abych pochopil, že vyhejbat se zubařům k úspěchu nevede, takže k nim pravidelně jednou za půl roku docházim, ale přiznám se, že sebrat k tomu odvahu je vždycky záležitost na tejden. Tisíckrát radši bych pozval Scarlett Johansson na rande nebo řekl Conoru McGregorovi, že blbě čumí (i když to asi ne, to bych na tom zubním skončil stejně). Když jdu od zubaře, kterej mě pochválí a pošle pryč s vobrázkem, je to lepší pocit, než kdybych tu Scarlett fakt vojel a s Conorem vyhrál páku.

https://i0.wp.com/i.dailymail.co.uk/i/pix/2015/12/18/19/05D0E95C0000044D-3366302-image-a-27_1450467604373.jpg

Když zuby nemáš, zubaři na tebe nemůžou!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s