PDPSN

NEKONEČNÁ BÍDA FOTBALOVÝ SPARTY

Nejsem antisparťan. Jak dneska si pamatuju ten Sieglův gól, když Sparta slavně porazila Barcu. Užíval jsem si Vonáškovo řádění na Werderu i fandil Hřebíkově skvadře. Stejně tak nadšeně vzpomínám na legendární bitvu s Realem, i čtyřbrankový náklady Tilburgu nebo slavnýmu Feyenoordu.

Já jsem totiž fanda dobrýho fotbalu. Žádnej velkej klubista. Vím, že mě kvůli tomu označí slušná část ctěného čtenářstva za prachvobyčejnýho čuráka, ale když jste z Brna, jako hardcore fotbalovej fanda byste si moc radosti v životě neužili. Proto jsem rád flexibilní – můžu jásat stejně tak nad Standou Vlčkem, když Slávku protlačí přes Ajax, jako juchat nad dravostí plzeňskejch štik, když se pod Vrbou poprvé prohnaly do Ligy mistrů. A pak znova.

Uznávám, že to byl do velký míry právě plzeňskej vzmach, co mě od Sparty trochu odehnalo. Ten srdceryvnej příběh o odloženejch tlouštících a alkáčích typu Horvátha a Limby, co pod progresivním trenérem najednou nakládaj svejm „lepším, dražším a kvalitnějším“ kolegům z Letný, byl hotovej doják. Pak samozřejmě i ta okatá nabubřelost velkejch sparťanskejch srdcařů typu Blažka nebo Řepky, co víc kopali kolem sebe, než aby chytali vlak fotbalový moderny, co jim zrovna ujížděl.

Totální rozklad nejslavnějšího českýho klubu jsem si ale začal užívat až ve chvíli, kdy začalo být naprosto jasný, že její majitel vůbec neví, která bije. Jasně, Daniel Křetínský je rozhodně jedním z nejsympatičtějších českejch miliardářů, uhlobaron milej a přívětivej. Ale jako šéf fotbalovýho klubu je úplně v prdeli. A je hrozně srandovní sledovat chlápka, co si může jinde koupit všechno všecičko, jak totálně tápe a nechá třeba deset let řídit klub svýho kámoše z VIP salónku, jehož jedinou kvalifikací je, že mu chutnaj stejný kalamáry a že komentoval pár let fočus v bedně.

Sledovat současnou Spartu je jako sledovat nebohej zmatenej hmyz v teráriu a dívat se, jak se snaží přežít, když mu tam pustíte vodu, zapálíte oheň, nastrčíte mucholapku a pak ještě přihodíte hladovou žábu. Je to neskutečná podívaná, která kupodivu neskončila ve chvíli, kdy Sparta přestala hrát Ligu mistrů. Ani v momentě, kdy její hráči už neví, jakej je to pocit vyhrát titul. A ani když začali být rumuni rádi za třetí flek v naší směšný HET lize. Ten úpadek je nekonečnej.

Nejvtipnější je, že moji sparťanský kámoši, kovaný rudý srdcaři jako Marťas, co jsou vrcholně racionální, ale teda jen do chvíle, než se otevřou brány Letný, furt věří v zázračnej obrat. Vlastně kousnou všechno. I velkolepě ohlašovaný angažmá porcelánovýho Rosy kvitovali, schválili i nákup Vaška Kadlece za sedmdesát mega, za který byste si mohli jinak koupit celej ligovej tým a ne jednoho rozmazelnýho ufňukánka, co mu bylo v Dánsku tuze smutno a nechce se mu makat. Furt viděj Spartu jako nejsilnější a když se heroicky vyhraje nad silnou Jihlavou, rozdrtí se nebezpečnej Hradec a smete kousavá Příbram, začnou pět chorály o železný Spartě. A najednou zapomenou na ty totální sračky, do kterých je prostopášnej miliardář Daník dostal, když si chtěl hrát na Abramoviče.

Dan přitom není žádnej naivka, i rozzlobit se umí, to zas jo. Občas krutě nahradí jednoho kámoše druhým, ještě neschopnějším. Anebo – a to už jde opravdu do tuhýho – začne hřímat, že chce výsledky hned, a pak jeho nohsledi vysomrujou půlmiliardu a za ní se koupí jedenáct žoldáků, náhodně posbíranejch ze všech koutů Evropy, plus k nim jeden italskej trenér, co se pořád tváří, že má v prdeli zaraženej originál Baggiovy kopačky a ze všech štací ho vyhodili po pár tejdnech, ale zato je suverénně nejlíp oblíkanej ze všech koučů ve střední Evropě, snad líp i než Wenger s Mourinhem dohromady. A to prostě chceš!

Jasně, můžeš si pořídit kvalitnějšího trenéra a budovat s ním tým postupně a kolem nějaký silný osy, postavený na hráčích, co jim není Sparta úplně šumák, stavět dobrej mančaft, kterej ví, co hrát, a trpělivě ho doplňovat o další a další silný osobnosti. Anebo můžeš rozházet prachy po Evropě za jména, co maj ve FIFĚ dobrej rating. A pak jen zírat, jak si s nima vytírá i Bohemka.

Nikde jinde neuvidíte takhle napřímo, jak se boháč, co už si vydělal na milion dalších spokojenejch životů, pořád snaží světu dokázat, že by v Czech Soccer Manageru všechny porazil, ale bohužel se nespokojil jen s digitální verzí. Je to strhující příběh ješitnosti a umanutosti chlápka, co to prostě nechce vzdát, a tak furt zuřivě šlape a šlape, že už není v hovnech jen po kotníky, ale rovnou až po hlavu.

A je to i vtipná story všech těch naivních sparťanskejch srdcařů, který sice jsou schopný vyjmenovat kolik titulů udělal Jirka Novotný a který rudoši zachránili kdy nároďák, ale aby si zvládli naplno připustit, že ryba smrdí od hlavy a že pod Křetínským nikdy žádnej výsledek fakt nebude, že je v budoucnu mnohem pravděpodobnější sestup než Liga mistrů, to ne.

Baví mě sledovat tu marnost. Vyloženě se kochám a těšim se na každý pondělní ráno, kdy se můžu po nějaký ušmatlaný remíze bavit dokonalejma hlodama v diskuzích („Chtělo by to tak 5-6 posil, pane Křetínský!“). Až mám někdy kacířskej pocit, že když by se Sparta opravdu plácala v tý slavný Lize mistrů, zábavy by z toho bylo sotva polovina.