S přírodou se vzájemně respektujeme, ale žádnej vášnivej vztah to teda neni. Tenhle poznatek jsem si odnesl už z dětství, kdy jsem o víkendech bejval pravidelně evaukuovanej z Prahy na rodinnou daču, kde jsem ovšem oproti očekávání rodičů nedováděl v přilehlých lesích a lukách s vrstevníky, ale zalezl do podkroví a louskal knížku za knížkou. Samozřejmě jsem byl občas donucen přiložit ruku k dílu na rodinnejch latifundiích, nějakej hlubší vztah k půdě jsem si ale nevytvořil, spíš fobii z klíšťat a larev mandelinky bramborový.

Houby, to ovšem byla jiná. Když máti zavelela, že se půjde druhej den na houby, od pěti ráno jsem nemohl dospat, v lese pak rejdil jak motorová myš, vrhal se do jehličnatýho mlází a každou nalezenou houbu prožíval jak objevení svatýho grálu. Velmi brzy jsem si taky začal nosit s sebou druhej, menší košíček. Ten větší sloužil pro houby známý, zpracovávaný matkou po návratu z lesa na smaženice a k sušení.

V tom menším jsem naopak alokoval plodnice neznámý, který jsem poléze podroboval pečlivýmu zkoumání se Smotlachovym atlasem v ruce, což přinášelo ještě druhý kolo zábavy, když jsem se seznamoval s bizarními návy typu pavučinec plyšový, závojenka olovová nebo čirůvka májovka. Uznávám ale, že testovat na sousedovic slepicích, jestli je ten žampión z malýho košíku opravdu muchomůrka zelená, byl trochu telecí nápad.

Čim jsem starší, tim je můj vztah k říši Fungi ambivalentnější. Nemám to sice nijak vědecky podložený, ale jsem přesvědčenej, že houby a houbáci jsou mnohem chytřejší, než si myslíme, a že nám to jednou všechno pořádně spočítaj. Usuzuju tak na základě nejednoho zážitku s lysinama, kdy jsem občas měl pocit, že se napojuju na kolektivní houbový vědomí – což nebylo rozhodně nic hezkýho.

Furt ale jednou za čas vypadnu z města, jedu zase na tu naši chatku, v sedm ráno našlapuju rosou a každá hnědá hlavička čouhající ze zelenýho mechu se rovná malýmu zázraku. Malej košík už teda nenosim, vystačim si s velkym, a když si kolem devátý po dvou hodinách na nohách sednu na pařez a vybalim sváču, korunama stromů prosvítávaj sluneční paprsky, les voní a celej život najednou vypadá, jako by dával nějakej smysl.

Škoda, že jen na malou chvíli, dokud neni potřeba všechny ty svině mrňavý očistit a zpracovat.

https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/43/5e/f6/435ef61b420223190fbd15a6aa825a53.jpg

Co by měl řikat takovej baklažán?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s