Jsme spolu už víc jak deset let. Přitom když mi brácha v roce 2006 vecpal empétrojky Whatever People Say…, že je to next big thing na poli britskejch kytarovek, kdovíjakou váhu jsem tomu nepřikládal. Navenek podobných kapel byly vůkol tuny. A při mý náklonnosti k žánru jsem si je zvládal víceméně všechny užívat, ať už šlo o Bloc Party, Kaiser Chiefs, Muse, Elbow, Doves, Franz Ferdinand, Kasabian nebo Editors, i když samozřejmě ne tak zuřivě jako o dekádu dřív Oasis s Blur.

Arctic Monkeys ale jeli jinej level. Jejich debut je dokonalej. Opojnej v každý situaci. Je to ideální hudba, když čekáte na autobusáku se sluchátkama v uších a podupáváte si do rytmu. Perfektní kulisa na party, jednou něžná, častěji energií vzývající k trsungu a přesně mířenýmu panáku. A stoprocentně vhodná do auta, protože skvěle nakopne, když se o vás pokouší mikrospánek, ukonejší, když za volantem zpytujete svědomí, a snadno namotivuje k pěveckejm výkonům, když jste sám a chcete si zabékat u něčeho míň náročnýho, než je božskej Michael Jackson.

První deska (a druhá není o moc horší) má správnej drajv mladejch sígrů, co nedělaj kdovíjakej brajgl, ale neztratili koule. Je v ní ta postpubertální paličatost v mezích zákona. Náctiletej náboj. A stylová přinasranost. Alex Turner je o rok mladší než já, jeho kumpáni taky nebyli žádný kmeti, takže jsem jim od první chvíle rozuměl a užíval si, jak vystihujou moje pocity – jak hudební, tak existenciální. Jen u toho byli mnohem víc cool, než bych mohl být kdykoliv já, a uměli to zhmotnit do hudby, která nebyla kdovíjak komplikovaná a sofistikovaná, ale o to víc se dovedla trefit na komoru.

Humbug pak stál za vyližprdel a já se lekl, že s třetí deskou naše společná cesta životem končí, že se rozloučíme za zvuků nekonečnýho opakování Crying Lightning a každej si půjdeme po svým – oni do hoven a já za novou rock´n´rollovou kometou. O to víc mi spadla čelist, když o pár let později mojí skeptickou palicí projelo Suck It and See. A já najednou slyšel uvolněnější, naoko trochu moudřejší skorotřicátníky, co se v tom ale pořád stejně motaj a furt zpívaj o zevlení, holkách, nějakým tom drinku a nějakym tom průseru… a zíral, že mi zase dokonale rozuměj.

Že se dotýkaj nečeho niternýho, co městský kluci kolem třicítky cejtěj. Že furt zpívaj o rtěnce na polštáři a vyhulenejch telefonátech od holky, co tě má ráda, ale vlastně neví, jestli tak moc.

Nejsem hudební publicista, ani študovanej muzikolog, takže to asi neumím správně popsat: Ale všechny jiný kapely se z mýho pohledu bortěj pod tíhou ambic, nebo drog, nebo vlastní nafrněnosti, zatímco Arctic Monkeys stárnou nonšalantně s náma. A furt jsou přitom fresh a mladý, minimálně mi teda zněj mladší, než se třeba já většinu tejdne cejtim.

Dlouho jsem nebyl jejich hardcore fanda, ani Alexe Turnera samotnýho (nemyslím si, že každý vejce, který vyprdne, je zlatý – většina tvorby Last Shadow Puppets je za mě plonková). Ale ten jeho trefnej pohled na svět, ta neokázalá básnivost, melancholie v hlase a fokus furt na zásadní generační věci, jako jsou holky, drinky a pár tahů z trávy, ať uteče den, to žeru s každým rokem víc a víc.

Mám navíc výhodu, že jsem je neviděl naživo. Všichni kámoši mi tvrdili, že je to slabej odvar z desek. Na pytel.

Já to ale nepoznal. Mám je nezkažený a můžu jen fantazírovat. Někdy zjevně i nejít na koncert má svý výhody. Můžu žít v harmonický iluzi a těšit se v klidu na novou desku. Pokud teda nezmerčím, že byl Alex nejlepší kámoš Chestera Benningtona a nezačnu se bát, že na jeho narozeniny hodlá pokračovat ve hře na Modrou velrybu, co mezi anglosaskejma rockerama teďka tolik frčí.

arctic

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s