Docela dost čtu. Naučil mě to děda, když mi bylo pět, a následujících patnáct let jsem se primárně věnoval právě četbě. Jasně, dělal jsem občas i jiný věci, třeba hrál fotbal, sral učitele a psal poezii, ale především jsem si četl. Vždycky jsem se pobavil, když mi někdo řekl, že mám talent na psaní. Hovno, hovno, zlatá rybko, nasrat a rozmazat. Talent je hezká věc, ale kdybych do dvaceti nepřečetl to, co jsem přečetl, byl by mi talent platnej jak Spartě Rosický.

Nikdy jsem nepřišel na chuť elektronickejm knihám. Maj podle mě jedinou výhodu: elektronická čtečka je praktičtější než tisícistránková bichle. Ale já přece kurva nečtu knížky proto, že je to praktický. Knížka je (ať si knihkupci říkaj, co chtěj) luxusní zboží a u takovýho je bažení po praktičnosti přece absurdní! Když si budete číst v trámošce Muže bez vlastností nebo Bílou velrybu, je to statusovej symbol intelektuála; když budete mít čtečku, můžou vás klidně podezřívat ze švédský detektivky a to ty vole nechceš.

Dneska už mě neokouzlí každá knížka, ale pořád si pořizuju další a další a pokud mě vysloveně nenaserou, z domu nejdou. Sice na nich nijak dramaticky nelpim, takže klidně nad nima svačim vlašák, jednou jsem omylem utopil Nezvalova Edisona ve Vltavě a nad nevrácenou zápůjčkou rukama nelomím, ale stejně se mi za ty roky hezkejch pár tisíc svazků nahromadilo.

Ty, jak už jsem zmiňoval, zatím ležely ve třiceti IKEA taškách, který pokrejvaly značnou část podlahový plochy mýho většího pokoje. Jasně jsem cítil, že umístit všechny ty bichle na správný místo bude úkol pro celýho muže. Pro celýho muže jako jsem já a taky pro trochu hašiše, co jsem si vyprosil od tý hezký dredatý holky, co chodí občas na Diplomático.

Den D nastal v neděli v devět ráno, kdy jsem si přitáhl ke knížkám křeslo, rázně si zavdal suchýho drinku – a začal hloubat, jak se k tomu celýmu postavit. Protože možností je přeci spousta. Řadit podle abecedy, řadit podle žánrů. Řadit podle velikosti. Neskládat vůbec, naopak se snažit dosáhnout maximální entropie, nebo to urovnat tak, aby první písmena názvů knih vytvářely text Internacionály. Po třech hodinách usilovného přemýšlení jsem v rozhodování nepokročil, zkusil jsem tedy namátkou vyndat jednu knihu a umístit aspoň ji. Jenže to byla Pěna dní a kdo si jednou za čas nepřečte Pěnu dní, nemá srdce.

Takže jsem si do večera četl a pak už jsem musel na mši. „Ty nesmíš chcípnout, páč by ty knihy zdědil Tibor,“ řekl mi tam Kuba a podal mi jointa. „Tak to je snad dobře, ne?“ „Vole, Tibor je malej, Tereza by je vzala prodala do antikvariátu,“ pokračoval a měl pravdu, Tereza nikdy nepřečetla ani Viewegha. „Čuráku,“ řekl sem já, ale v podtextu stálo, že ho mám rád, a podal jsem mu jointa zpátky. Když jsem se vracel před půlnocí domů, měl jsem ještě docela dost energie, takže jsem nakonec pár svazků umístil. Došlo mi totiž, že v levý horní polici se ze všeho nejlíp budou vyjímat žlutý knížky.

Třeba tohle jsem nedávno našel v kontejneru na papír…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s