Nevybavuju si, že bych někdy odešel z Marťasova baru bez slivovice v bříšku. Alespoň jeden panák tam loupnu vždycky. Když mi tahle pravidelnost došla, logicky jsem přemýšlel: Dřív bych možná počítal, kolik korun za rok takhle prochlastám, teď mi spíš šrotovalo v hlavě, jestli náhodou nejsem alkáč.

Myslím, že nejsem. Sám doma jsem si totiž panáka nikdy nedal. A stejně tak jsem si ho nikdy nedal sám ani kdekoliv jinde. Přesto bych ťuknutí panákem označil za vůbec nejpříjemnější pocit, co člověk může zažít, samozřejmě hned za orálním sexem, thajskou masáží, vítězstvím v český lize v Czech Soccer Manageru a pojídáním tataráku.

Když si vybavim libovolný ťuknutí panákem, rozhostí se ve mně pocit příjemnýho uspokojení. Takový čirý radosti. Mám přitom pocit, že tahle pozitivní emoce není vůbec navázaná na chlast samotnej – že mě baví ta sociální interakce. Její jinej, vyšší level, kdy si vyjádříte nemalou sounáležitost tím, že pozvednete číše (nebo spíš číšičky), ťuknete si, a pak prolejete hrdla znesvěcenou vodou.

Ať už to uděláte s kámošem, tátou nebo pod touhle záminkou pozvete nějakou bábu na bar, abyste jí mohli v klidu, v ústraní od ostatních, valit klíny do hlavy, je to společenskej rituál vyšší kvality. Stvrzuje něco těsnějšího mezi váma, něco na co kolikrát nejsou potřeba slova, ale jen pálenka štípající na jazyku, zahřívající žaludek a pomalu uchvacující nervovou soustavu, a to způsobem veskrze příjemným.

Myslet si, že by ten panák byl stejně fajn i bez chlastu, je samozřejmě lichý. Ten sebeklam, že o alkohol úplně nejde, by zmizel po jednom panáku mrkvovýho džusu. S ním by to alkokumpánství úplně nefungovalo, libejch pocitů by bylo míň.

Pak je logický, že Marťase jsem k panáku ještě neukecal. Nechápu sice, čím by mu jeden kousek ublížil, zvlášť v jednu ráno, když jde o nervy, páč mu venku řvou jedny lidi, na hajzlu prcaj druhý a na baru louděj další rundu třetí, čerstvě vyblitý, a on jim nezvládá všem zaráz vysvětlit, ať už jdou do prdele. Dobře mířenej panák by v takovej moment, myslím, jenom pomohl.

Na druhou stranu to byl zrovna Marťas, kdo mi rezolutně vysvětlil, že panákem se nemyslí jablíčko, zelená, ani malibu s mlíčkem, který jsem do sebe ještě nedávno pral, ale přinejmenším slivovice. Nechci děsit svoje kamarády od Prague Pride – ale vyvodil jsem z toho, že je Marťas jedinej týpek v Praze, kterej fakt zvládá proměnit buznu v opravdovýho chlapa, i když teda jen v rovině chlastu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s