Mám za sebou klasickej víkend, ze kterýho se budu vzpamatovávat celej pracovní týden. Další svatba, další otázky o Michalovi, dobré rady do partnerských vztahů a samozřejmě děti, co sice ještě neuměj ani pořádně mluvit, ale nějaký doblý hly na mobilu už by je hodně zajímaly.

Svatby mě moc neberou, zejména proto, že těm dvěma, co se berou, dost závidím. Jídlo mě nezajímá, protože před větším počtem lidí zásadně nejím. Kapela, která neumí ani zpívat, ani hrát, taky nepatří k zážitkům, bez kterejch žít nedovedu, ale nakonec jsem si i na tomhle utrpení našla důvod, proč si to nehodit hned po obřadě.

První zážitky s vysokejma podpatkama jsou spíš nic než moc. Chodily jsme do 5. třídy, v kinech běžel film Rebelové a my se vzhlídly v 60. letech, pro jejichž módu měla moje máti jen pramalé pochopení. Kamarádka Janička, které progresivní rodiče pořídili dokonce DVOJE boty na platformě, je přivezla k nám na chalupu a milostivě mi ty ošklivější půjčila. V 10 letech jsem ale ještě nebyla na takovou úroveň připravena a můj walk of shame sledovala z oken celá náves, vč. mejch rodičů, a ten zběsilej a upřímnej smích mi podkopával jak nohy, tak sebevědomí. Pochopila jsem, že vysoký štekle ze mě automaticky udělaj blázna.

Přesto jsem o pár měsíců později na mělnickém vinobraní překecala babičku, aby mi nějaký boty s podpatkem koupila. Babička byla v tomhle skvělá – na nic se neptala a koupila mi u prvního stánku kožený boty (kožený v rámci jejich ceny, která nepřesáhla 250 Kč). Mé prvotní nadšení opadlo, když se ukázalo, že v nich lidská noha neujde víc jak 20 metrů a i můj dětsky pokřivený vkus chápal, že se vzhledem hodí spíš pro místní špatně odbarvenou ženu 55+ než pro dívku, která čeká na první menstruaci.

Dnes na mě na návsi už nikdo nečumí a vlastním boty, jejichž vzhled přesáhl hranice Středočeského kraje. Umím v tom i celkem chodit, ale stejně mi připadá nepatřičný si je někdy vzít jen tak – do práce či do hospody, protože by to určitě někdo okomentoval ve stylu „óo ty ses vyfešákovala?!“ a z toho se můžu posrat. Co to znamená? Že jindy vypadám jako zanedbanej idiot? Ale na svatbě se vás nikdo neptá. Tam se předpokládá, že uděláte vše pro to, abyste vypadala mimořádně hezky.

Sice si vyslechnu hromadu jinejch nevyžádanejch keců o biologických hodinách a ženách, které moc pracují a pak se diví, že je nikdo nechce. Ale aspoň neslyšim nic o tom, že mi to dnes ale mimořádně sluší. Je jasný, že jakmile poodejdu, tak moje tety spustěj takový to „přitom je ta Agáta tak hezká holka, dyk jí to tak sluší“, ale přede mnou si to na svatbách prostě nedovolej.

Jistě, dlouho je nosit nevydržim – i když mám gelový vložky, tak to po nějakejch 6 hodinách začne bejt bolestivý. Ale je to prostě sexy, člověk je hned vyšší a hubenější. A bez poslouchání blbejch keců to můžu nosit jedině na těch svatbách, který jsou samy o sobě stokrát bolestivější.

3a5871d15045a72a8e23a5d0deebae891081cf524beb64a61335d293623c744e.jpg

Tak to my, co nosíme podpatky hlavně samy doma, samozřejmě dobře víme.

One thought on “ VYSOKÝ PODPATKY ”

  1. Joo ja mela taky takovy nenositelny prisernosti, kdyz mi bylo deset. Ale milovala jsem je, chodila v nich po dvore a hrala si na ucitelku. A rikala si, ze az budu velka, tak budu chodit do prace v lodickach a kostymku. Kostymek nakonec nenosim, ale dress code mame, takze vyslechtena byt musim (co mne, kosmetickymu maniakovi deesne vadi) a plnim si sny a nosim podpatky. Boli to, obyvkle po pul dni nahodim pantofle, ale co bychom pro nase detske sny neudelaly, ze.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s