K vlastnímu bydlení jsem se dostal až v sedmatřiceti. Tim teda nemyslim, že bych byl majitelem realit, v reklamce jsem sice vydělával dost, ale většina děngů padla na kurvy, chlast a chlebíčky. Mám na mysli, že v tom pronajatym dvoupokojáku nežije už žádnej jinej lidoop kromě mě, jediná vítaná cizí bytost je rezavej kocour Polpot.

Do dvacíti jsem to nějak překlepal u mámy, pak jsme si se Zuzankou našli panelákovej kotec, ve kterým jsme byli pět let šťastní a pak rok zoufalí. Dalších pár let jsem strávil po všelijakejch spolubydleních, když jsem se dal dohromady s Terezou, objevili jsme krásný dva plus jedna ve vile na Vinohradech. Ale když jsem jednou přišel domů a nebyla tam ani ona, ani Tibor, ani její věci, pochopil jsem, že bych měl zmizet taky. Našel jsem si doupě na Žižkově v baráku s barem a nakonec si pronajal i ten bar.

Jasně, spolubydlení, ať už s holkama nebo s kámošema z mokrý čtvrti, má něco do sebe. Máte si s kym povídat, když je vám smutno. Existuje jistá šance, že něco bude v lednici, i když člověk sám nenakoupil. Ale všechno je to dvojsečný, za ty roky jsem pochopil, že mnohem větší pravděpodobnost je, že člověk sám nakoupí, ostatní mu to sežerou a pak se mu budou svěřovat, jak jsou smutný.

Kromě toho spolubydlení vyžaduje jistý sladění i v oblasti civilizačních návyků. Já jsem třeba extrémně tolerantní a nevadí mi, když spolubydla poprcává i na gauči v kuchyni, ale použitý kondomy by se přece kurva mohly uklízet. Nebo naopak: jeden můj fletmejt dostával psotníček, když jsem si na umyvadle nechával mezizubní kartáčky.

Teď můžu chodit doma nahej, špinavý hadry nechávat pohozený, kde mě zrovna napadne, zapnout topení, když je mi zima, a vypnout ho, když je mi vedro. Jsem odpovědnej jenom sám sobě a maximálně Polpotovi, díky kterýmu nemívám ani nějakej dramatickej pocit osamění – byť se většina interakcí s ním odehrává kolem čtvrtý ráno, kdy je vychrupkanej do růžova, spustí se v něm démoní turbo a začne mi tunelovat peřinu jak Bém Prahu.

Navíc vim, že nikdo jinej by se o nebohýho Polpota, toho oranžovýho Khméra, nepostaral. A on je sice soběstačnej, kdybych si podřezal žily ve vaně, tak si nedělám iluze, holt mi vožere vobličej. Ale jsem si jistej, že konzervy má přece jenom radši.

Dvě mouchy jednou ranou.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s