Nejsem z holek, co se od druhého stupně ZŠ systematicky vzdělávaly v oblasti kosmetických produktů. Moje máti v tom nikdy moc nefrčela a babička si celoživotně vystačila s indulonou, jelením lojem, alpou, vaječným bílkem a polským parfémem Być może (který ta dobrá žena nepřekládala jako „možná, že“, ale jako „bič na muže“). A umírala v pokročilém věku, bez jediný vrásky, což jen potvrdilo rodové nepsané pravidlo, že kupovat si kosmetiku znamená vyhazovat peníze za zbytečný píčoviny. Má cesta k VIP kartám do drogerie byla proto dlouhá a trnitá.

Protože já jsem očividně kosmetiku používat chtěla! Celý dětství jsem s sebou tahala tašku s nasyslenejma vzorkama z časopisů, ale protože mi bylo jasný, že takovou vzácnost už znova nenakradu, tak jsem nikdy žádnej neotevřela a holky z chalupy na ně směly sahat jen jednou tejdně. V nejtěžší pubertě jsem byla vážně nešťastná z toho, že si neumím namalovat černý linky pod očima a že mě to nemá kdo naučit – žádný make up tutoriály na youtube nebyly (zejména proto, že nebyl žádnej youtube), moje máti se tomu smála a ostatní holky by se zas smály, kdybych jim řekla, že to neumim – říct si o pomoct v tak ženské otázce mi moje patnáctiletá hrdost zkrátka nedovolila. Postupně jsem tak v sobě tuhle dívčí touhu udusala a snažila se přesvědčit sama sebe, že o šminky a podobný serepetičky se zajímaj jenom marnivý a hloupý nány a že já budu šťastná jinak.

Po první hospitalizaci na psychiatrii se ukázalo, že to s tím štěstím nebude tak horký. Já samozřejmě neříkám, že za deprese a úzkosti mohlo málo řasenky a jediná rtěnka, ale to popírání touhy bejt krásná tomu asi nepřidalo.

Terapeutické účinky kosmetiky jsem objevila až po historicky druhém rozchodu s Michalem. Vyhazovala jsem všechny ty jeho žiletky a jiný krámy na vousy a vlasy (on t. č. potřeboval v koupelně stokrát víc místa než já). Bylo tam najednou prázdno, který jsem intuitivně zaplnila nákupem v Sephoře, kde jsem snad poprvé spokla hrdost a nechala si se vším poradit. A od tý doby jsem ztracená a pohlcená. Od šetření na opravdu dobré krémy, srovnávání nejlepšího přípravku na kruhy pod očima, objednávání velkých balíků z amerických eshopů, po výrobu vlastní kosmetiky, používání peelingu, po kterém mi slezla kůže, a experimenty s korejskou kosmetikou, přes cca desetifázovou péči večer i ráno, noční stolek i pracovní stůl přetékající krémama na ruce – you name it, dělám to všechno.

Zjistila jsem totiž, že člověk o sebe nemá takhle pečovat proto, aby byl krásnej, ale právě proto, že je krásnej a že se má rád. Byla jsem sama a nanášení krému je přece jen takový hlazení, nu a já se v tom zkrátka našla. Deprese neustoupily. Ale i v těch nejhorších stavech, kdy se radost z obyčejného života dobře schovává, už svou touhu po krémech, lahvičkách, sérech, tonikách, řasenkách, stínech, bázích, gelech či pěnách nepotlačuju. Naopak. Klidně se mi smějte, ale když si večer procházím svoje rituály starostlivosti o pleť, tak si připadám přítomná jak nikdy.

IMG_5141.jpg

Utratit 3/4 výplaty v online parfumerii? Być fakin może!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s