Nekouřim. Nekouřil jsem a ani kouřit nebudu. Je to asi ta nejlepší věc, kterou můžu věnovat svýmu kardiologovi. Cigára ale miluju – alespoň teda v barech, hospodách, dydžinách, nádražkách, putykách a různejch jinejch nálevnách, páč pomáhaj dotvářet ten nekonečnej festival světskejch radovánek.

Cigarety mi imponujou. Nevím, jestli mě tolik zmasírovaly televizní reklamy na Máčka, ale odjakživa mi evokujou pocit svobody, pohody, uvolnění, plus těžký štýlo. Ne že bych uchcával z Marlboro Mana nebo chápal dělňasy, co většinu svý vejplaty narvou do Startek a ty pálí při kadenci tři krabičky denně. Vůbec. Toť ošklivost, toť hnus. Bafání z cíga ale vnímám jako činnost veskrze poetickou, sympaticky akční, nadstandardně zábavnou, nezřídka sexy (když nějaká femme fatale smyslně potáhne, vydá to za půlhodinu kvalitního péčka) i sebevědomou (víš, že kvůli tomu dřív chcípneš, ale stejně si užíváš každej šluk).

Nevadí mi proto, když všichni kolem mě kouřej a přidušujou mě svým dýmem – přijde mi to takovej milej a potřebnej pohon každý kalby, stejně jako nadávání na Babiše, šňupání na hajzlech a sázky o to, kdo tentokrát platí kurvy v showparku. Každá party díky tomu chytá správnou dynamiku, o který v době, kdy vás najednou zákon vyhání ven na ulici a tam vás ještě buzeruje parta nácků… pardon, antikonfliktní tým, už můžete leda snít.

Je mrzutý, že moje děti nikdy nepoznaj, jakou atmošku dovede v báru vytvořit cigaretovej dým, jakejch estetickejch kvalit může nabývat (a to tam zrovna nemusí sedět Gandalfa a vyfukovat trojstěžník). Nepoznaj ani, jaký je to dát si škopek a k tomu špinku, což je prostě stejnej průser jako si v knajpě nikdy neubalit špeka, nezahrát fotbálek a neporvat se. Patří to k životu a ne že ne. A nevidím důvod, proč by tyhle věci měly mizet.

Koneckonců i když jsem začal chodit do Marťasova baru, kvitoval jsem, že se tam kouří. Nadchlo mě to uvolněný štýlo á la starý Fermé nebo U Nemožnejch. Asi i proto jsem tam sedával tak často a tak pravidelně, až se z nás stali kámoši (pamatuju si to přesně – bylo to u stoosmdesátý konverzace o tom, že jsou buchty vobčas mrchy). Marťas během těch našich hovorů co chvíli vynášel popelníky. Teď nevynáší nic, jen prodává víc tyčinek a chipsů, páč lidi asi furt potřebujou něco žmoulat v hubě.

Dvojnásob si tak vážím každý cigarety, kterou si teď v jeho baru – jasně že těsně před zavíračkou a bacha, ať nás nikdo nevidí, ty kurvy to teď hlídaj přísněji než učitelky na lyžáku – vychutnáme. Jo, teď si ji s ním zapálim občas i já. Výjimečně. Symbolicky. Užívám si to zakázaný cígo, mazlím se s ním na tý hraně zákona a nasávám každej miligram jeho nikotinu, trochu rebelsky, trochu nostalgicky a trochu taky natruc.

Nekouřim. Ale přesto se cejtim fajn a svobodnej, když si můžu na baru zapálit se svým kámošem a zavětřit starý dobrý prohulený časy v místech, který najednou ruka zákona mění v dětskej koutek.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s