Jako každý správný rodiče se i ti moji hodně radovali, když jsem začala chodit. Bylo jasný, že pokud mě unesou nožičky, tak brzo i mé ručičky unesou (a nerozbijou) džbán, se kterym se chodí do hospody pro pivo. A jako každý správný dítě jsem si tohle posluhování náramně užívala. Odjakživa se mi tam nejvíc líbili dědci, co sedávali u stolu sami. Šel z nich skvělej klid. Nepotřebovali dělat, že si čtou nebo že na někoho čekaj. Na nikoho nikdy nečekali a pokud vím, tak k tomu čumění po lokále ani nikdy nikoho nepotřebovali. Sem tam proběhl nějakej zasvěcenej mikro dialog s hospodskym nebo se samotářem od vedlejšího stolu. Ale nic víc. Posrkávání piva. Cigáro. Tvoje Petra, tvoje parta. Parta, kterou si volíš sám. A ve který seš sám. Žádnej nucenej kolektiv so-called kamarádů jako ve třídě. Žádný pipiny z kroužku keramiky, kam chodíš proto, protože si to přeje tvoje máma a ty jí nechceš zklamat.

Když jsem se pak v patnácti rozhodovala, co dál dělat, stát se dědkem, co sám se sebou pije pivo u stolku pro čtyři, byla jasná volba. Ale brzo se ukázalo, že to nebude tak jednoduchý.

Na gymplu jsem vysedávala kde se dalo, ale všude jsem tak nějak překážela. Obsluha v podnicích, ve kterejch nalejvali bez občanky, vydržela v průměru pět směn, takže sotva jsem si zapamatovala, že ten vysokej je Honza, už tam byl někdo s dredama, komu se říkalo Bláhys. Všude na mě divně čuměli.

Jasně, já na ně taky čuměla. ale já na ně čuměla hezky. Většinou se to po pěti minutách nedalo vydržet a začala jsem dělat, že píšu smsky/na někoho čekám. Trapas. Na vejšce mě zase nebyli schopný vyhodit ani když už jsem třetí hodinu vyprávěla svůj životní příběh, o který mě nikdo neprosil. Do míst, ze kterých mám morální kocovinu, kdykoliv jdu okolo, se nevracim.

Pak jsme se s Michalem přestěhovali do baráku, kterej má pod sebou hospodu. A konečně se to stalo. Majitel (= obsluha = Marťas) je normální a je tu furt. Účet platim jednou za 14 dní. Nemusim nikomu vysvětlovat, že piju jen bílý střiky – stačí nahlásit dnešní poměr vína/vody. A byť mě to někdy sere, tak to neni nonstopáč.

V rámci dělení teritorií po rozchodu mi připadnul náš bar. Tady nevadí, že jsem sama. Tady jsem s tou hospodou. Není mi ještě ani 30 let a jsem jako ty dědci. Pravda, ty na sobě neměli hadry do kanclu a doma na ně někdo asi čekal. Možná se na ně i trochu zlobil, když přišli později než předtím v předsíni slíbili. Na mě se už nejspíš nikdo nikdy zlobit nebude.

Beru to z tý lepší stránky.

3.JPG

A koho jste v dětství obdivovali vy?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s