Asi bych měl svoji matku navštěvovat častějc než jednou měsíčně. Jasně, vim o tom: je mi necelý štýro, takže jsem v nejlepších letech, kdežto matka už je zasloužilá 65+, tudíž jsme si dávno prohodili role, já jsem ten silnější a ona ta, o kterou by mělo být pečováno. Jenomže dycky, když tam du, to dopadne stejně. Začne mi vyprávět, jaký neuvěřitelný životní příběhy zase viděla v Aférách na TV Barrandov, a já jí potisící začnu vysvětlovat, že to kurva nejsou neuvěřitelný životní příběhy, ale blbě napsaný bakalářský historky zahraný blbejma hercema.

A pak už jsme v sobě, je to pokaždý jak přes kopírák, výčitky, že jsem měl dobrou práci a holku a dítě a teď mám jenom blbej bar a holka mi utekla i s dítětem, k čemu že teda vlastně sem, chápu, že si těma naštvanejma slovama spíš sublimuje svůj vztek na fotra – že nejdřív odešel a pak si ještě navíc dovolil umřít, což mu máma nikdy neodpustila, ani nevim, jestli pro ni bylo horší to první, nebo to druhý. Jenže já taky nejsem úplně v oukeji, takže mi nakonec rupnou nervy, chvíli si vyčítáme, kdo za co může, já pak řeknu, že to nemá smysl, jdu se obouvat do předsíně, kam mi matka beze slova přinese plastovou misku s vídeňskym bramborovym salátem a druhou s řízkama. A já si je obě vezmu a beze slova za sebou prásknu dveřma.

Jasně, řízek je velký dobrý v jakýkoliv formě, ale řízky mojí matky maj prostě něco navíc. Vepřový teda, máma by dělala i telecí, kdybych chtěl, ale já mám nejradši z panenky, tak jsou z panenky. Vždycky, když tam přijdu, sežeru nejmíň tři, někdy i čtyři, a to samý množství si pak odnášim domu, kde je vrazim do lednice s tim, že si je nechám na zejtra (a když se hecnu, tak i na pozejtra), ale nejde to, jsou prostě příliš dobrý, peru je do sebe samotný, nejdřív jeden, pak druhej, no a ty zbylý už tam přece nemá smysl nechávat, dyť by jim to bylo líto.

Možná je miluju proto, že je máma dělá napůl na másle, napůl na sádle, možná proto, že na ně má speciální strouhanku ze ztvrdlýho toustovýho chleba. Možná proto, že v těch šnyclech je vzpomínka na nedělní obědy na chatě v Posázaví, kam jsme jezdili ještě s fotrem, v létě se jedlo na verandě, bylo mi dvanáct a slunce se do nás opíralo tak, že led ve skleničkách s limonádou slyšitelně tál a všechno bylo ještě dobrý. Moje máma totiž dělá řízky každou první neděli v měsíci už minimálně osmatřicet let.

Těžko teda přesně říct, čim to je, ale každopádně pondělního rána se ty řízky nikdy nedožijou, já jo, i když mám těžký sny z břicha plnýho vepřovýho masa, ráno si trochu vyčítám, že jsem zase podlehnul, posnídám ten vídeňskej bramborovej salát, kterej samozřejmě zbyl, napíšu mámě esemesku, že mě ten včerejšek mrzí, máma odpoví, že ji taky, a já se zase měsíc těšim na ty řízky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s