Miloval jsem ho. Spolu s Liamem Gallagherem a Eddiem Vedderem pro mě byl jeho zvučnej a silnej chraplák jedním ze tří hlasů, co mě provedly dospíváním.

V devadesátým šestým – to už bylo pár let po tom, co táta lamentoval nad smrtí Kurta Cobaina, a pár měsíců předtím, než jsme se s bráchou totálně zažrali do Yieldu od Pearl Jam a zjistili, že Seattlu a grunge se prostě nikdy nepustíme – vydali Soundgarden desku Down on the Upside. Nebylo u nás doma hranější kazety. A nejen u nás – vsadil bych svůj gramec na to, že jsme ji dostali na vrchol hitparády rovnou v komplet Žabinách, ne-li v celym Brně. Točili jsme ji furt dokola, poctivě od první do poslední hitovky, snad jen No Attention jsme kvůli tomu nádherně brutálnímu zlomu po druhým refrénu sjeli trochu víckrát.

Soundgarden byli vždycky srdcovkou. Žral jsem ale i Cornellův sólo debut nebo paktování s pohrobkama Rageů v Audioslave. Jasně, jeho novější alba mě už tolik nebraly, ale to mě sere jen proto, že jsem tehdy – když podivně koketoval s elektrem – odpískal jeho koncík v Roxy. A kvůli tomu ho nakonec nikdy neviděl naživo. Ani v devadesátým druhým, když Soundgarden předskakovali Guns N‘ Roses, ani o čtyři roky později v Malý sportovní hale, ani… holt sakra nikdy.

V posledních letech jsem se ke Cornellovi spíš jen pravidelně vracel, než že bych ho měl v repeat módu. Ale je smutnou ironií, že zrovna teď během toho posledního měsíce, po rozchodu, na mě řval ze sluchátek skoro pořád. Když jsem chtěl teskný balady, ale ne moc ubulený. Když rockovej náhul, ale ne tupě uřvanej. Když chytlavý songy, ale aby měly nějakou svoji hloubku, ten řeřavej Cornellův hlas mě táhl z hoven celkem spolehlivě – nesl v sobě konejšivou něhu, ale i chlapáckost poctivýho padesátiletýho rockera, co už si něco odžil.

Úplně cajk jsem se s ním necítil jen v momentech, kdy mi na youtube naskočilo nějaký jeho živý vystoupení. Najednou jsem před sebou viděl fešáckýho chlápka, co zpívá jak pánbů, co si dokonale dává každej song a lidi řičej a ženský tečou a ty vidíš před sebou borce, co si ten život na rozdíl od tebe dává na pána. A říkáš si, doprdele, tak ten je fakt někde jinde. Kam se hrabem my, my jsme vyřízený.

No a pak druhej den vstaneš a zjistíš, že si hodil mašli. Tenhle klasa chlápek, co mu svět ležel u nohou.

V hlavě mi v tu chvíli zněla jedna otázka: Ne ta, proč to udělal, proč se neřešily jeho depky a co budou dělat chudáci lidi, co si koupili lístek na další koncík, ale místo něj budou muset čumět na americkou verzi Tvoje tvář má známý hlas. Spíš jsem si říkal, že když si hodí mašli tenhle master, co má v diskografii desítky náramnejch hitů, v kotli tisíce náruživejch fanynek a oddanejch borců, co by ho vyměnili snad i za svoji mámu, grungeovej kápo, co je krásnej, zdravej, úspěšnej, jistě že možná má nějaký mrzeníčko a vobčas světabol, ale doma na něj s koprovkou čeká ztepilá žena a jejich dvě roztomilý dcerky… no prostě že když si hodí mašli tenhle borec, proč si ji kurva nemáme hodit my, co proti němu nemáme lautr nic?

Fakt nevím.

Na druhou stranu mi v ten moment docvaklo, že ani to oběšení žádný velký terno není. A že můžu bejt jakejkoliv, ale rozhodně nejsem hysterická groupie, která by si hodila laso jen proto, aby mohla dál následovat hlasivky svýho idola.

chris

One thought on “ CHRIS CORNELL ”

  1. jojo, taky jsem s ním strávila hodně času a celou grungeovou scénou. nejvíc ale s Eddiem a Pearl Jam, bylo to moje mládí a ted se k nim vracím. a ráda.Byl to pro mě šok. čekala jsem, kdy konečně zase zahraje v ČR. tak už ho neuvidíme. ať je mu země lehká…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s