Hudba je ta nejkrásnější věc, která existuje, a ještě krásnější je hudbu vytvářet. Pocity zpěváka, kterej nasadí Hallelujah (ne to od Cohena, to od Händela, barbaři). Pocity Slashe, kterej rozjede strhující sólo na konci November Rain. Pocity dirigenta, co mu pod rukou vzniká nájezd k vrcholu čtvrtý věty Novosvětský. Já bohužel o tomhle všem jenom slyšel nebo četl. Vytvářet hudbu prostě neumim, jsou za mnou jistý pokusy s tamburínkou a ozvučnejma dřívkama ve školce, ale už tehdy mi paní učitelka říkala, že to neni lepší, a ani nebude, a že to nevadí.

I já si ovšem dokážu najít okamžiky hudebního uspokojení, jenom mrhavý, ale jsou tam, občas. Můžete mi říkat DJ. Je to teda samozřejmě trochu přehnaný, žádnýho DJ nedělám, jen pouštim muziku na mejdanech v mym baru. Většinou začneme kolem desátý v pátek nebo v sobotu. “Marťas, pusť evrysing kaunts od depešáků,“ řekne třeba Gáta, co se jmenuje Agáta, ale já jí říkám Gáta. “Martine, vole, pusť blek houl san,” řekne Daneček, co se jmenuje Daniel, ale já mu sám pro sebe řikám Daneček, protože je to takovej ňuník. Já to pustim, oni jsou šťastný, pak pustim už něco sám od sebe a najednou jsme všichni shiny happy people, i když zrovna hrajou Dinosaur Jr.

Stačí mi to; občas mám dokonce pocit, jako kdybych opravdu byl tvůrce, kterej dělá lidi šťastnejma. Jasně že nejsem, představa, že člověk, co umí do playlistu za sebe naskládat hitovky, co jiný vymysleli, je jakýkoliv kreativitě nahony vzdálená. To si teda nemyslim jenom já, to je prostě objektivní fakt. Americký vědci totiž zjistili, že když nechaj moderní roboty spojený neuronovýma sítěma skládat symfonie, výsledek je značně neposlouchatelnej. Když ovšem nechali roboty mixovat tracky na diskotéce, byl to největší mejdan v Denveru.

(No dobře, americký vědci zjistili taky to, že nějaký žánry zvládnou i kompy. S pravděpodobností blížící se jedné skládá naprostou většinu současnýho hip-hopu a r’n’b počítač – mimochodem žádný dělo, ukázalo se, že na to tohle nejsou třeba neuronový sítě, ale stačí vobyčejnský Pentium III.)

Zjistil jsem, že hudba má nad lidma čarovnou moc a že já tu moc umim trochu ovládat. Nechci se chubit nějakejma nadpřirozenejma schopnostma, pouze konstatuju, že když mi ke stolku zasedne dvojice natolik ostýchavá, že je jasný, že spolu ještě nemrdali, ale natolik v pohodě, že bych jim to přál, dokážu výběrem vhodnýho soundtracku způsobit, že si ten večer zamrdaj. Taky v tom má jistě prsty široká nabídka panáků za vcelku výhodný ceny, to nezastírám, ale ta hudba v tom taky musí hrát roli, to mi neřikejte. Jednou jsem třeba propadnul trudný náladě a věnoval se pouštění tónů temných a zlých a jedna taková ready-to-fuck dvojka se místo vzájemnýho zakousnutí pohádala a nakonec i servala.

Ta holka vyhrála. A jsem přesvědčenej, že hlavně proto, že jsem během tý bitky pustil Patti Smith.

2 thoughts on “ DĚLÁNÍ HUDBY ”

  1. Naprosto souhlasim, dělání hudby je důvod, proč to nezabalit. Neni nic lepšího, než při vší nasranosti sednout za bubny, vztek ze sebe vymlátit při nějaké divočině. Než chopit se kytary a zapomenout na píčoviny všedního světa.

    To se mi líbí

  2. Pingback: VISÁČI – PDPSN

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s